Na Ogaru po stopách Malé dohody 2023

Myšlenku uspořádat vzpomínkovou jízdu na závod Malou dohodou, který se konal v září 1937, jsem nosil v hlavě od roku 2010. Toho roku jsem se seznámil s panem Michaelem Melšem, synem v té době téměř zapomenuté závodnice Vlasty Melšové, za svobodna Malé. Ano, jednalo se o dceru jednoho ze zakladatelů firem Machek a spol., Autfit a později Ogar, pana Františka Malého.

Michael Melš mě navštívil v době, kdy zjistil, že existuje nedávno založený Motoveterán klub Ogar. Potkali jsme se u mě doma. Pan Melš mi dovezl ukázat několik rodinných pokladů z dob největší slávy rodinné firmy, ale především vítězné a pamětní trofeje z dob krátké závodní kariéry jeho maminky, tehdy Vlasty Malé. Mezi předměty byl velký fotoalbum s názvem Malou dohodou. Musím se přiznat, že do této doby jsem neměl ani potuchu, že se takový závod konal a natož, že se ho účastnily motocykly Ogar, kterým jsem již plně propadl. Veškeré materiály včetně fotodokumentace mně byly zapůjčeny k prostudování, musím říct, že jsem se od toho nehnul, dokud jsem vše několikrát pečlivě neprohlédl. A toho večera se zrodila myšlenka jet jednou po stopách těch dávných  dobrodruhů a na stejných strojích, ale realizace byla zatím jen snem, protože stroje, které jsme měli, byly z většiny zatím nepojízdné nebo nekompletní. Během let jsme uskutečnili několik vzpomínkových jízd na dávné závody nebo propagační jízdy. První větší zahraniční výprava byla na rakouský Grossglockner 2012, jízda za polární kruh po Švédsku 2016 a po stopách Ladislava Nerada z Barcelony do Prahy 2019. Právě po úspěšném dojezdu z Barcelony jsem usoudil, že je ten správný čas, aby další výprava byla po stopách Malé dohody. Start byl naplánován na konec července 2022. Vše bylo téměř připraveno, zajištěno ubytování, připravený itinerář, dokonce domluvená spolupráce s Autoklubem ČR, který měl tuto soutěž také pořádat v září a obě akce měly být pojaté jako společné. Bohužel osud tomu chtěl jinak a mě těžce onemocněl a po krátké době zemřel otec. Když jsem oznámil ostatním členům výpravy, že nemohu jet, ať jedou beze mne, když je vše připraveno, jednotně odmítli a celou akci jsme o rok odložili. Dodatečně bych všem ještě jednou rád poděkoval za soudržnost.

V lednu letošního roku, tedy 2023, jsem začal vše plánovat nanovo, itinerář byl již z loňského roku, zbývalo jen zarezervovat ubytování. To bylo to nejdůležitější, na ostatní věci je zatím čas. Během jara jsem začal zapojovat i ostatní členy výpravy do příprav expedice. Honza Smítka, který nám zapůjčil doprovodné vozidlo a zároveň byl jedním z kameramanů, se začal vzdělávat v obsluze dronu, složil potřebné zkoušky pro jeho provoz a zajistil potřebný servis pro doprovodný vůz. Ve stejný čas jsme oslovili grafika, aby nám pomohl vymyslet design tohoto vozu, myslím, že to dopadlo dobře! Na bocích doprovodné dodávky jsou dvě dominantní fotografie dvou týmů v soutěžních overalech, tedy původní tým z roku 1937 a ten náš současný, dále stručný popis soutěže Malou dohodou a něco málo slov o nás. Samozřejmě nechybí logo Malé dohody a vlajky všech států, přes které budeme projíždět, a v neposlední řadě jména všech partnerů a sponzorů projektu. Roman Vacovský měl na starost výrobu soutěžních overalů, triček a mikin, vše se podařilo na jedničku, především soutěžní overaly vyrobené dle vzoru originálu budily velkou pozornost nejen na startu, ale po celou dobu jízdy. V průběhu května začala jednání mezi AKČR a naším klubem, protože jsem byl rozhodnut, že start naší vzpomínkové jízdy musí být od sídla AKČR v Opletalově ulici v Praze stejně jako v roce 1937. Vedení autoklubu bylo naší expedici nakloněno, dokonce nám byla nabídnuta možnost uspořádat tiskovou konferenci. Jelikož nikdo z nás neměl s podobnou věcí zkušenosti, tak jsme tento návrh s radostí přijali. Během těchto jednání jsme zjistili fakt, že původní logo soutěže Malou dohodou je registrované na slovenský Veteran design car club Bratislava. Oslovili jsme vedení klubu, zda a za jakých podmínek je možné logo propůjčit pro logo naší expedice. Setkali jsme se s velkým pochopením a nadšením ze strany slovenských kolegů, kteří nám již zmíněné logo propůjčili. Logo bylo použito na trika a mikiny, speciálně vyrobené na tuto expedici, a dále na doprovodné vozidlo. Současně jsem oslovil pana Michaela Melše, syna Vlasty Malé, zda by byl tak laskav a slavnostně nás odstartoval. Této pocty jsme se dočkali a pan Melš byl přímou spojnicí mezi původní a nynější akcí. Během měsíce června se dokončovaly poslední úpravy a opravy na našich strojích. Generální zkouškou byla jízda Na Ogaru zemí Českou, kde jsme naše motocykly podrobili dostatečné a tvrdé zkoušce. Na přelomu června a července jsme doplnili poslední zásoby proviantu základních léků, nářadí a celkového vybavení. Tak a teď už jenom „tiskovka“ a můžeme vyrazit! 

Tisková konference se konala 19.7.2023 v salonku Grand Prix v budově AKČR. Přítomným novinářům jsme představili smysl původní soutěže, sdělili několik informací o značce Ogar, dva stroje jsme s sebou na ukázku přivezli, aby bylo jasné, na jakých motocyklech budeme absolvovat trasu dlouhou téměř 3.800 km. Mezi pozvanými novináři byli i zástupci Českého rozhlasu, kteří se o tuto akci intenzivně zajímali. 

V pátek 21.7.2023, den před odjezdem, jsme se postupně začali sjíždět na naší klubové základně v Praze. „Nastal opravdový šrumec!“ Balili se poslední potřebné věci a vše se začalo postupně nakládat do doprovodného vozidla. Někteří z jezdců dolaďovali poslední úpravy na motocyklech. V podvečer bylo vše naloženo a doufali jsme, že jsme na nic nezapomněli a je vše připraveno. Trochu nás vyděsil Zdeněk Čapek, kterému byl až tento den vydán cestovní pas, navíc přicestoval s pořádnou čerstvou jizvou na tváři, ale nebyl sám. Jirka Šimůnek měl čerstvě rozbité a sešité čelo. V průběhu cesty jsme se museli vypořádat s vyndaváním stehů. Toho se zdárně ujmul 

Roman Vacovský.

Nastal den „D“. Sobota 22.7. budíček 4:30, plánovaný odjezd 5:30, příjezd do Opletalovy ulice v 6:00, start v 7:00. Plánovaný odjezd jsme dodrželi. Po ujetí asi 200 metrů přestal jet motocykl Petru Rokosovi. Byl to uvolněný kabel k baterii. Po dalším kilometru nastal stejný problém. Kabel jsme pevně upevnili k baterii. Bohužel, asi po dalších 2 km baterie odešla úplně. Díky semaforům jsme byli ale již rozděleni na 2 skupiny. Jelikož nás tlačil čas, motorka se naložila a k autoklubu dojel na náhradním stroji, který jsme s sebou vezli pro podobné případy. Asi s 20 minutovým zpožděním jsme dorazili před autoklub, kde na nás již netrpělivě čekala skupina fanoušků a rodinných příslušníků. Dokonce nás poctil osobní podporou autor knihy „Malou dohodou“, pan Jan Tuček.  Bylo zde již vše připraveno na slavnostní start. Mimo naše motocykly tady byla také  skupina motorkářů, kteří se rozhodli nás doprovodit část trasy. Byli zde zástupci již zmíněných médií, především Českého rozhlasu. Redaktor s námi udělal živý vstup do vysílání a celý den vysílali upoutávku na naší jízdu a itinerář naší cesty po České republice. Mezi tím, co jsem se věnoval pořadatelským a organizačním věcem, ostatní členové výpravy vyměnili poškozenou baterii. 

Po slavnostním fotografování nás asi s 10 minutovým zdržením odstartoval Michael Melš. Po startu jsme objeli symbolicky Václavské náměstí, najeli na magistrálu, dále na jižní spojku a směr Kolín. Díky rozhlasové podpoře jsme se cestou potkávali s fanoušky našeho projektu. 

Bohužel, při příjezdu do Kolína začalo v motoru mého motocyklu něco dost klepat. Rozhodl jsem se, že budu dále pokračovat na náhradním stroji a v Náměšti nad Oslavou, kde máme plánovanou přestávku a setkání s našimi fanoušky, se za pomoci  našeho kamaráda a člena klubu Tomáše Blažka pokusíme můj stroj opravit. Mimo této poruchy proběhla cesta do Náměště bez dalších problémů. Na náměstí nás očekávala skupina fanoušku a podporovatelů včetně místních novinářů. Obrovský dík patří celé rodině Blažkových, kteří pro nás připravili pohoštění. Po krátkém pozdravení s fanoušky, fotografování a obědu jsem se s Tomášem Blažkem vydal do jeho dílny. Zbytek skupiny pokračoval dle itineráře směr Břeclav. Pokud se nám podaří můj motocykl opravit, vydám se za nimi, pokud ne, tak mě tam Tomáš doveze autem. Po sejmutí válce motoru jsme zjistili, že se vysypalo ojniční ložisko. V tom pátečním zmatku jsem zapomněl naložit náhradní klikovou hřídel. Po chvíli hledání Tomáš jednu kliku nalezl, ale bez záruky. Rozhodli jsme se to risknout. Za necelých šest hodin byl motor rozebrán a opět složen. Vypadalo to, že máme vyhráno a já budu moct pokračovat. Jenže osud tomu chtěl jinak. Náhradní klikovka se po 10 kilometrech totálně zadřela, pravděpodobně měla špatné vůle. Jenže tímto jsme si veškerou smůlu tohoto dne nevybrali. Po dobu opravy motoru došlo během cesty zbytku skupiny ke karambolu dvou motocyklů. Naštěstí se to obešlo bez zranění, byly pomačkány jenom plechy, které si vyžádaly okamžitou opravu, za kterou bychom rádi poděkovali Jirkovi Urbánkovi, který měl poblíž kamaráda, velmi schopného řemeslníka. Motocykly uvedl do provozuschopného stavu a skupina mohla pokračovat. Ač to vypadá neuvěřitelně, přihodila se nám další nešťastná událost, kdy  nešťastně upadl fotoaparát, na který se natáčel materiál pro připravovaný dokument. Záchranou v této situaci pro nás byl Martin Vrána, který měl úplně nový telefon s dokonalým rozlišením a mohlo se točit dál. V pozdních večerních hodinách jsme se všichni shledali v penzionu v Břeclavi.

        Neděle 23.7. ráno, ač bylo slunečné, pro mnohé z nás začalo pochmurně. Já jsem hořce polykal, že nemohu jet na svém motocyklu, Honza Smítka si nemohl odpustit rozbitý fotoaparát a Zdeněk Čapek nehodu, kterou způsobil. Po snídani jsem svolal všechny členy expedice a jednoznačně jsem je vyzval k tomu, abychom hodili celý včerejší smolný den za hlavu a začali jsme s čistým štítem.  Vyrážíme směr Slovensko. Jedeme do Bratislavy, kde máme naplánovanou zastávku ve Veteran Design Car Club Bratislava. Po příjezdu do klubových garáží se nám dostalo velmi vřelého přijetí. Každý z členů expedice dostal dárek v podobě 10 litrového kanystru s benzínem. Ani my jsme nezůstali pozadu a předali jsme také malou pozornost v podobě několika knih o Ogarech a pamětních plaket, které jsme nechali vyrobit dle původního originálu. Byli jsme pozváni na oběd, což jsme s díky přijali. Myslím si, že jsme získali spoustu nových přátel. V sídle klubu nás čekal redaktor časopisu Veteran.sk, Samuel Vanko, kterému jsme poskytli krátký rozhovor. Každopádně mu patří velký dík, neboť nás „protáhl“ Bratislavou na svém motocyklu. Za krásného počasí dojíždíme do podhůří Nízkých Tater, kde je cíl dnešní etapy. 

        Pondělí 24.7. tento den nás čekala horská etapa – průjezd Vysokými Tatrami. Ogárci zpočátku šlapali bez větších problémů. Po zdárném zdolání vrcholu Štúrec nastaly určité technické problémy. Václav Bohuslavický píchnul zadní kolo, Mirkovi Žákovi se uvolnil kryt řetězu a přerazil asi pět drátů v zadním kole. S přibývajícím stoupáním a „díky“ táhlým kopcům se začal Zdeňkovi Čapkovi přidírat píst ve válci. Téměř za tmy jsme konečně dorazili do penzionu, kde na nás čekal majitel. Byl ohromen našimi stroji – čekal partu motorkářů, ale ne na historických motocyklech.

        Úterý 25.7. dnes je hlášeno špatné počasí. Předpověď se vyplnila – v noci lehce pršelo, je pošmourné ráno, ale zatím bez deště. Dle předběžné domluvy dorazil náš slovenský kamarád Marek Berčo na svém válečném Harley Davidson, který nás doprovodí kus cesty. U Košic nás zastihl obrovský liják, totálně promočení jsme se schovali u benzinové pumpy, kde jsme strávili asi 1,5 hodiny, než se počasí umoudřilo. Loučíme se s Markem a pokračujeme do cíle poslední slovenské etapy na Zemplínskou Šíravu. V hotelu máme sraz s dalším kamarádem Mikim, který nám pomůže s průjezdem přes slovensko-ukrajinskou hranici. Vysvětluje nám, že s vjezdem do UA by neměl být velký problém, jen náhradní motocykl, který vezeme, musí překročit hranici po ose, nikoli v nákladovém prostoru. Jinak by byl považován za zboží a museli bychom ho proclít. Honza Smítka, který jede v dodávce především jako kameraman, musí přejet hranice na zmíněném motocyklu.

        Středa 26.7. brzo ráno vyrážíme z hotelu směr hraniční přechod. Pro některé, především ty mladší účastníky to je v podstatě poprvé, kdy budou přecházet klasický hraniční přechod s celní a pasovou kontrolou obou států. My dříve narození si to ještě pamatujeme. Přijíždíme na slovenskou hranici, po pravdě máme trochu obavy z množství piva, které s sebou vezeme. Slovenští celníci provádějí klasickou kontrolu vozidla, kontrola osobních dokladů, dokladů od motorek. Z jejich strany je vše v pořádku a my popojíždíme k ukrajinské kontrole. Celníky trochu vyvádíme z míry, když vidí, na jakých strojích cestujeme. Vysvětlujeme, za jakým účelem vjíždíme na Ukrajinu, ukazujeme historické dokumenty pro snazší pochopení účelu naší cesty. Paradoxně jim nevadí větší množství piva, které vezeme, ale množství benzínu v darovaných kanystrech. Další problém nastal v zapůjčeném motocyklu od Ladi Blažka, na který jsme měli písemný souhlas o zápůjčce, ale bohužel nebyl notářsky ověřený. Po chvíli jednání a vysvětlování vše spravilo několik plechovek piva. Když už to vypadalo, že konečně vyrazíme, motorka Romana Vacovského se rozhodla, že nenaskočí. Na druhou stranu, kdo může říct, že roztlačoval svůj motocykl v celním prostoru. Konečně opouštíme hraniční prostor a vjíždíme do Užhorodu. Je to poměrně velké město s hustou dopravou. Vozový park je zde opravdu pestrý, od nejnovějších modelů luxusních vozů až po staré Lady a Volhy z dob SSSR. Po opuštění města jedeme více méně zemědělskou oblastí. Je jasné, že ač jsme dostali ujištění, že území Ukrajiny, přes které budeme projíždět, by mělo být bezpečné, tak si myslím, že každý z nás má určitou vnitřní obavu. Veškeré obavy se ukázaly jako liché. Ovšem kvalita silnic je zde příšerná. Velké výmoly, díry, boule apod. Asi po 50 km stavíme u benzinové pumpy, kde nám náš kuchař Jirka Šimůnek připravuje oběd. Pumpař si přišel prohlédnout naše stroje a poměrně slušnou, ač lámanou češtinou debatujeme. V průběhu hovoru zjišťujeme, že je jedním z bývalých sovětských vojáků z Milovic. Pokračujeme dále podél maďarské hranice, kde žije i maďarská menšina. U jednoho z domů zastavujeme a u stánku kupujeme meloun. Paní byla trochu vyděšená z party motorkářů, tak rychle volala manžela. Nakonec byli rádi za dobrý obchod, neboť kupujeme i papriky a rajčata, a my za skvělý meloun. Cestou k rumunské hranici nás stavěla vojenská hlídka, která zkontrolovala naše pasy, a pokračujeme dál. Čím blíže Rumunsku jsme byli, začínalo se objevovat spousta toulavých divokých psů. Přejezd do Rumunska byl hodně podobný přejezdu ze Slovenska. I zde nám pomohlo české pivo. Jsme v Rumunsku, které nás velice překvapilo. Spousta z nás zde byla naposledy ještě v dobách socialismu, ale od té doby udělalo Rumunsko obrovský krok dopředu. Kvalita silnic je zde na vysoké úrovni. Začíná lehce pršet a nám zbývá asi 85 km do cíle této etapy. Lehce promočeni a skoro za tmy (je zde o hodinu víc) dorážíme do penzionu. 

Následujících 5 dní nám trval průjezd Rumunskem. Zažili jsme zde spoustu krásných, ale i nepříjemných zážitků. Na Rumunsku je zajímavé, že se zde mísí moderní život s klasickým venkovským. Na silnicích potkáváte nejmodernější vozy, ale i klasické koňské povozy, které patří rumunským Romům, jenž si udržují kočovný styl života. Potkáte se zde i s žebrotou a prostitucí. Motorky nám zatím bez větších problémů jedou, až na drobnější poruchy. Především Petr Blažek má problémy se zapalováním a Romanovi Vacovskému občas chytá motocykl zpětný chod. Je to také špatným zapalováním.

        Čtvrtek 27.7. druhý večer v Rumunsku řešíme první větší problém. Majitelka penzionu nám dala o jeden pokoj méně a vyřešila to tím, že na ostatní pokoje dodala přistýlky typu spartakiádní lehátko. Nastala dost vyhrocená situace. Já a Roman Vacovský jsme to s majitelkou řešili pomocí Google překladače. Po nějaké době z paní „vylezlo“, že náš pokoj prodala německým turistům. Jako náhradu jsme uhádali večeři a pivo pro celou expedici zdarma. Podávala se výborná vepřová krkovice s opečeným bramborem. Nakonec to na tom lehátku tedy nebylo tak hrozné. 

        Pátek 28.7. ten den nás čekala horská etapa, kde jsme okrajově překonávali část Transylvánských Alp. Krása těchto hor nás ohromila. Jediná škoda, že v horském úseku právě frézovali vozovku, a tak jsme si nemohli plně vychutnat jízdu horskými serpentinami. Tyto kopečky nám daly trochu zabrat, obzvlášť Zdendovi Čapkovi, kterému se opět lehce přidíral motor. Celou cestu bojuji s navigací, jsem sice technický typ člověka, ale s moderní technologií si úplně dokonale nerozumím. Všechny trasy jsem si přednastavil již před odjezdem na expedici, navigace mi nabízela možnost vzrušující jízdy. Tento termín jsem si vyložil jinak (např. klikaté silnice apod.), ale navigace nás náhodně sváděla z hlavní trasy do bočních uliček, nesmyslně kličkovala mezi domy a zpět na hlavní trasu. Ostatní členové nechápali, kudy je vedu, bylo to opravdu „vzrušující“, hlavně pro mé nervy. Díky jedné takové odbočce jsme zajeli do romského gheta. Bylo zajímavé to vidět, ale v duchu jsem si přál, aby všechny stroje vydržely a nemuseli jsme zde stavět. Tento problém s navigací jsme vyřešili tím, že jsme každý den ráno před odjezdem nastavovali novou trasu. Po projetí horské etapy jsme dorazili do krásného hotelu s nádhernou vyhlídkou na město Sibiu. Večer se zde konala místní párty. Provozovatel hotelu nám automaticky zarezervoval stůl. Každý z nás si objednal večeři z bohatého místního menu. Většina si dala maso na různé způsoby. Mohu říct, a myslím si že za všechny, že jsme si tak dobře dlouho nepochutnali.  

        Sobota 29.7.  zastavujeme se u ropných věží, kterých jsme si všimli při včerejším příjezdu k hotelu. I v Rumunsku se těží ropa. Po prohlídce a focení pokračujeme přes město Sibiu, kde nás zastavil místní sběratel historických motocyklů a pozval nás na prohlídku své sbírky. Specializoval se především na německé motocykly z období 2. světové války. Motorky nám všem jedou, až na Petra Blažka, tomu neustále zlobí zapalování. Ještě že s sebou máme Jirku Šimůnka, který má opravdu zlaté ruce. Po delší, asi hodinové, opravě opět pokračujeme. Přijíždíme do cíle dnešní etapy do velmi příjemného kempu s velkým bazénem. Dnešní den je trochu výjimečný i tím, že dnes slaví Roman Vacovský narozeniny. Poté, co jsme se všichni s chutí zchladili v bazénu, se přesouváme zpět k našim chatkám, kde se rozjíždí narozeninová oslava. Špunt ze šampusu již tradičně lepíme na zadní dveře dodávky. Jelikož i termín minulé akce byl v době Romanových narozenin, jsou na dodávce již špunty dva. Nesmíme to ovšem moc přehánět, protože nás zítra čeká dlouhá etapa. Ne všichni si toto mé doporučení vzali k srdci a vyrazili na místní zábavu. 

         Neděle 30.7.  ráno vstáváme o něco dřív, protože máme naplánovaný brzký odjezd. Tři naši „hříšníci“, kteří se vrátili až nad ránem, mají ještě půlnoc. Jdu je proto budit a dochází k trochu ostřejší výměně názorů. Je třeba, aby si všichni uvědomili, že toto není klasická dovolená, a nemají zodpovědnost jenom sami za sebe, ale mohli by svým nezodpovědným chováním ohrozit celou výpravu. Asi s hodinovým zpožděním konečně vyrážíme. Hned první úsek trasy se pokouším natáhnout co nejvíce, abychom ukrojili co největší díl kilometrů. Na první zátah jsme dali necelých 100 km. Asi po dalších 50 km zastavujeme v jedné z restaurací  na oběd. Dnes není mnoho času, aby Jirka vařil. Naše motocykly jsou po celou dobu trasy velkou senzací. Není tomu jinak ani zde a spousta hostů restaurace včetně majitele se s našimi Ogary fotí. Při další odpočinkové zastávce zastavujeme v malé vesnici u autobusové zastávky. Vašek Bohuslavický jakožto správný chovatel slepic si prohlíží slepice místního chovatele. Ten ale nabyl dojmu, že jim chceme patrně ublížit, protože Vašek jim hodil kus chleba a pán ho okamžitě sebral a prohlížel, zda není otrávený. Po krátkém vysvětlení a jednom českém pivu pan majitel pochopil, že jeho slepičkám žádné nebezpečí nehrozí. Pomalu se blížíme k dnešnímu cíli, na to, že máme za sebou téměř 300 km, jediná porucha, která byla, bylo Mírovo špatně ukostřené světlo. Přijíždíme do pěkného velkého hotelu, u kterého je pro naši velkou radost také bazén. Ihned po příjezdu jsme zjistili, že jsme v tom obrovském hotelu jediní hosté. Pokud jsme to správně pochopili, jsme pravděpodobně posledními hosty, než se hotel zavře. Po osvěžující koupeli a plavání v bazénu se společně s Jirkou Šimůnkem ujímám přípravy večeře. Zítra nás čeká poslední den v Rumunsku, na který se moc těšíme, neboť navštívíme dvě české vesnice (Banáty).  

        Pondělí 31.7.  vyrážíme po silnici lemující Dunaj, jsme ohromeni jeho šířkou. Tato etapa je alespoň pro mne jednou z nejhezčích na území Rumunska. Po nějaké době přijíždíme k obrovskému závalu silnice, kde se uvolnil velký skalní masiv, který zasypal celou vozovku. Dělníci zde udělali úzký průjezd řízený kyvadlově semafory. V duchu jsme si říkali „ještě že to nespadlo na nás“. Projíždíme údolím s názvem Železná vrata, kde je i mohutná vodní elektrárna stejného jména. Zastavujeme u benzínky, Petr Rokos přichází s tím, že mu motorka nedobíjí. Pouštíme se do opravy, byl to uklepaný kabel na buzení dynama. Asi po hodinovém zdržení pokračujeme v cestě. Přijíždíme do Banátu Svatá Helena. Zastavujeme u místní hospůdky na oběd. Jsme velice překvapeni, jak čistou češtinou zde místní obyvatelé hovoří. Pan hostinský nám dává výklad o historii této vesnice a vypráví o místních zvycích. Spousta z nás si návštěvou Banátu připomíná své dětství, jelikož si připadáme jak v Československu 80. let. Po krátké prohlídce této obce odjíždíme do dalšího Banátu, který je vzdálený asi 25 km, kde budeme ubytováni. Přijíždíme do obce Gérnik ležící asi 30 km od srbských hranic. Cesta k obci byla autentická s kvalitou silnic v době historického závodu, jednalo se o prašnou cestu. Jak již bylo zmíněno, jde o další z Banátů, kterých je v Rumunsku celkem 6. Po večeři se vydáváme do místní restaurace U Švejka. Zajímavostí je, že se zde dá platit českými korunami.

        Úterý 1.8.  přijíždíme na rumunsko–srbskou hranici. Na rumunské straně proběhlo vše bez problémů, ale na srbské straně odbavili bez problémů motocykly, ale dodávka je podrobena pečlivé prohlídce včetně kontroly veškerých dutin a prohlídkou podvozku zrcadly. Opět vše urychlilo to naše české pivo. Hurá, jsme v Srbsku.  Okolo poledne zastavujeme na tankování, kde vaříme i oběd. V podvečerních hodinách bychom měli dorazit do Bělehradu do cíle původního závodu. Ubytování máme zajištěné v okrajové části města, ještě podrobně zkoumáme mapu a volíme nejlepší příjezdovou cestu, neboť je největší dopravní špička, a té se chceme vyhnout. Bohužel, část cesty jsme jeli v koloně, kde opět zazlobilo zapalování Petra Blažka, který nás pak musel dojíždět. I přes to s malým předstihem oproti původnímu odhadu dorážíme do pomyslného cíle. Po příjezdu jsme slavnostně bouchli šampus. Jak je již naší tradicí, špunt opět lepíme na dodávku.  Dnes večer musím splnit slib, který jsem dal ostatním členům, že až dorazíme do Bělehradu, tak jim osobně uvařím večeři, mou vyhlášenou čínu. Po krátkém nákupu se pouštím do vaření. Jídlo se povedlo, všem moc chutnalo a pak přichází na řadu zasloužené pivko.

        Ve středu 2.8. ráno vyrážíme o něco dřív, abychom se vyhnuli ranní špičce a stihli udělat několik fotografií u nedalekého kostela, ze kterých by měl vzniknout pamětní plakát. Z počátku dnešní etapy to vypadalo velice nadějně, všechny stroje jely bez chyby, ale bohužel to jsme ještě netušili, co nás čeká odpoledne. Cestou jsme projížděli menší město Kovín, kde nás na semaforu dojela parta místních motorkářů, a pozvala nás na malé občerstvení do jejich klubu. Vypadali jako drsní hoši, ale nakonec se ukázalo, že jsou to správní chlapi. Po výměně klubových samolepek pokračujeme v cestě. Přijíždíme do kolony vozidel. Zjistili jsme, že jsou před námi dost dlouhé kopcovité serpentiny, které blokují pomalu jedoucí nákladní auta. Všimli jsme si krásné restaurace ve stylu roubenky, která nabízela místní speciality. Jelikož byla doba oběda a měli jsme časovou ztrátu, neváhali jsme ani minutu, a už jsme pročítali menu. Výběr byl jasný. Když v Srbsku, tak čevabčiči. Po výborném obědě začala série poruch. První motocykl, který přestal jet, byl Petra Rokose. Po půlhodinové snaze to vzdáváme a motocykl nakládáme. Když už jsme se všichni oblékli, že vyrazíme, nenaskočil ani Ogar Petra Blažka. Jelikož jsme rozděleni na dvě skupiny (první čeká asi kilometr v popředí před stroji s poruchou), voláme na pomoc Jirku Šimůnka. Jirka opět nezklamal a my konečně vyrážíme směr srbsko-maďarská hranice. Na hranicích byla poměrně dlouhá fronta, ale vše proběhlo celkem rychle. Jsme v Maďarsku. Pomalu se začíná šeřit a nám zbývá asi 40 km do cíle dnešní etapy. Již za tmy dorážíme do penzionu. Jsme všichni dost unaveni, a tak necháváme veškeré opravy na ráno. 

        Čtvrtek 3.8. hned ráno jsme se pustili do oprav. Opět jsme kompletně pojízdní a vyrážíme směr Balaton. Maďarské silnice nejsou tak pěkné, jako byly v Rumunsku, ale už jsme během cesty zažili i horší. Je zde poměrně málo odpočívadel nebo míst pro zastavení. Blíží se čas oběda a já už posledních 50 km koukám, kde bychom zastavili. Uprostřed lesíka se objevil starý památník z 2. světové války, ideální místo pro náš odpočinek a oběd. Odpoledne přijíždíme do penzionu poblíž Balatonu. Na doporučení paní majitelky jdeme na večeři do místní restaurace. Byla to dobrá volba. Další dobrá rada byla navštívit místní termální řeku. Nikomu se tam moc nechtělo, protože jsme byli po celém dnu unaveni. Jediný Jirka Šimůnek neváhal a vydal se to prozkoumat. 

        Pátek 4.8. Po skvělé recenzi si část výpravy ráno přivstala a jdeme si zaplavat do termální řeky, která má cca 30 stupňů Celsia. Po snídani vyrážíme směr Rakousko s cílem na jižní Moravě. Doposud nám počasí přálo, ale předpověď není dobrá, mělo by začít pršet. Tentokrát to meteorologům vyšlo. V podvečerních hodinách dorážíme do penzionu Posada na jižní Moravě, kde jsme nocovali první noc naší expedice. Jsme totálně promočeni, z bot vyléváme vodu. Jediné, co nás hřeje, je nečekaná přízeň a podpora místního personálu a fanoušků, kteří sledovali průběh naší cesty na sociální síti. 

        Sobota 5.8. Máme před sebou poslední den naší expedice. Ráno se oblékáme do vlhkého oblečení a mokrých bot. Vyhlídky nejsou opět příznivé. Zatím bez deště vyrážíme směr Náměšť nad Oslavou, kde nás čeká oběd a můj opravený motocykl u Blažků. Cesta do Náměště proběhla bez komplikací a bez deště. Po krátkém občerstvení nakládáme můj původní motocykl, který je sice již opraven, ale potřebuje ještě doladit. Proto jsem se rozhodl etapu dokončit na náhradním motocyklu, na kterém jedu celou cestu. Za Třebíčí nás zastihl silný déšť a poryvy větru. Bylo to dost nepříjemné. Za téměř neměnného počasí dorážíme do cíle naší expedice na sídlo našeho klubu. Velkým překvapením pro nás všechny bylo velmi milé přivítání, dokonce i s cílovou páskou. Čekali zde naši členové rodin, příznivci a novináři. Byla to obrovská úleva, že jsme dorazili všichni v pořádku. Sice totálně promočeni, ale šťastni. Velký dík patří mé partnerce Monice, rodinným příslušníkům a přátelům, kteří se podíleli na přípravě pohoštění a zajištění veškerého servisu při našem návratu. Jistě milé překvapení pro všechny členy výpravy byla replika původní pamětní plakety a kniha „Malou dohodou“, ve které měl každý z členů osobní věnování od autora. 

Účastníci expedice:    Tomáš Rokos Ogar 4  1939 

Petr Rokos Ogar 4  1948

Miroslav Žák Ogar 4  1947

Jiří Šimůnek Ogar 4  1947

Václav Bohuslavický Ogar 350  1948

Roman Vacovský Ogar 4  1948

des. Zdeněk Čapek Ogar 4  1937 (armádní)

Petr Blažek Ogar 4  1947

Martin Vrána Ogar 4  1938

Jan Smítka kameraman

Pavel Vaďura řidič dodávky

náhradní motocykly: Ogar 350 1949, Ogar 4  1947

Trasa celkem: 3750 km, doba expedice: 15 dnů

Partneři projektu: Autoklub České republiky

DESIGN VETERAN CAR CLUB Bratislava

MOTOR JOURNAL

Během zimních měsíců se bude z pořízených materiálů střihat a vyrábět dokument z celé naší expedice. Informace o produkci tohoto dokumentu budou na webu našeho klubu. 

Za celý tým expedice NA OGARU PO STOPÁCH MALÉ DOHODY 2023

Tomáš Rokos